OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! Dnes tu máme kapely NERVOSA, FALUJAH, HAVOK, SWANS, HATEBREED, OPETH .... a WAR FOR WAR.
NERVOSA – Za pořádný kus thrash metalového ženství. Za výrazy v obličejích, u kterých jsem si mnohokrát vzpomenul na tradiční japonské divadlo (hlavně hry o démonech). Na to, že nadprůměrný přednes dělá s průměrného thrash metalu nezapomenutelný zážitek. Za písničku a dvou nejdůležitějších věcech na světě – thrash metalu a moshpitu.
FALLUJAH – Za nekompromisnost, náladičky a silné emoce v jednom balení. Za jistotu, že ani v mladé generaci kvalitní death metal nezemře.
HAVOK – Za vysmátý set plný pozitivní energie. Za parádně zahraný technický a přitom jednoduše stravitelný koncert. Za basáka, co slapuje v thrash metalu. Za jeho svítící nástroj s parádním zvukem.
SWANS – Za to, že jsem viděl paroháče Michaela Giry. Za transcendentální zážitek. Za to, že se všichni black metalisti mohli přesvědčit, že tohle je jediné a ryzí peklo, oproti kterému jsou všechny jejich kapely jen směšná divadýlka pro děti. Za největší akustický tlak na festivalu, při kterém zvukaři museli mikrofony přitlouct k zemi gafou, aby je to neodfouklo. Za direktivnost, která z Giry vyzařuje. Za to, že se při jejich setu nad Brutal Assaultem stáhla temná mračna.
HATEBREED – Za to, že lidi udělali nejdivočejší kulisu. Za to, že to skákalo i za zvukařem. Za nejvýživnější energii dne. Za to, že plavci padali do fotokoridoru jako na pásovém dopravníku.
OPETH – Za metalovou krásu. Za to, že Mikael má stále výraz štěněte, kterému se ztratil páníček. Za civilnost a fórky, kterých nebylo zbytečně moc. Za metalového Jarka Nohavicu. Za to, že se vyplatilo přežít těch pár kapek.
WAR FOR WAR – Za zřejmě nejhorší kapelu, co jsem kdy na Brutal Assaultu viděl. Ever. Za to, že z žánrů, které mám rád, si vzali to nejdementnější a splácali z toho skladby. Za nejdelší jehly na scéně. Za to, že jsem si celou dobu nedokázal představit, co se muselo stát, aby WAR FOR WAR Tomáš napsal do soupisky festivalu. Na toto téma jsem už slyšel v kuloárech festivalu mnoho teorií. Jednou z nejvíce diskutovaných je ta, že kapela má na Tomáše diskreditující materiál pornografického charakteru a hlavního dramaturga festivalu vydírala!
Jídlo dne: variace omáček Sri-lanckého vege-stánku a hlavně pak jejich kořeněná cibule jako bonus.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.